na Blog.cz

Zdravím,

přináším vám první kapitolu mé povídky. Děj se odehrává ve smyšleném městečku - Čertovo koryto. V první kapitole poznáme dvě hlavní postavy, které nás později budou celým příběhem provázet, nečekejte však žádný milostný románek.

Ahoj,

jsou Vánoce a já vím, že každý musí něco, byť jen malého, dostat, aby poznal, že na něm někomu záleží... :)

A proto mám malý, byť myslím, pěkný, dárek...

Vím, že jako Hadley vůbec nevypadá, ale o to tady nejde...

Ahoj,

zítra nás opět po roce čeká akce s názvem Vánoční čtení (v naší škole je to klasika, protože máme obor knihovnictví, který studuji já, ku příkladu a každý obor si tam najde něco), kde budou všechny naše třídy. Budeme zase číst vánoční literaturu, péci cukroví pro ostatní, zpívat koledy (a to nejen v češtině, zkrátka každý obor má svůj jazyk, letos bude i francouzština) a my osobně budeme dělat živý betlém a číst vánoční pohádky.

Jako jedna z mála (většina lidí na to nadává, že je to prý otrava) se na tu akci těším, chyběla mi. To víte, když je ve škole nějaké oživení, tak se na to každý rok těšíte, zvlášť když je to jedna z mála akcí, za kterou nic neplatíte, narozdíl od kin, přednášek apod. :)

Jsem ráda, že budeme zase číst a že si všechno skvěle užijeme, jako každý rok. Sice budeme po té akci uklízet, ale mně to nevadí, já to udělám ráda. Baví mě to, když je to pro dobrou věc... :) Všechno mě baví, když je to pro dobrou věc...

Když jsme u tech knih, už podruhé jsem dočetla knihu Fantom: Lamour Numquam Moritur od Zdeňky Chaney. Mně se ta kniha vážně moc líbí. :)

No, abych to tady nějak oživila: Jedna holčina se mnou udělala nezávislý, obyčejný teen rozhovor o blogu a já vám ho sem dávám. :)

Ahoj,

omlouvám se, jsou dny, kdy jsem sem nic nenapsala a nutno říci, že mě tento blog, byť je nový, udržuje při životě. Bez něj se cítím podivně ztracena. Asi prostě nejsem stavěna na to, abych byla sama bez prostoru, kde můžu vyjevit jiným své myšlenky. Myslím si, že tohle je mojí ochranou. Být tady a moci své myšlenky sdělit vám. :)

Zvláštní, jak dobře mi je, když mám alespoň vzdálený pocit, že mi nikdo neřekne, že myslím na blbosti. Tady... Ti, co čtou mé články, ti, co chodí na můj blog, tu jsou buď proto, že je požádám, nebo proto, že mne mají rádi, nebo proto, že stejně jako já, i oni sdílejí moji víru v Anděla Hudby a vše s ním spojené. Když jsme u toho Anděla Hudby... Chtěla bych říci, že to nemusí být pro všechny jen Erik. Vždyť to tak ani původně myšleno nebylo. Starý Daaé přeci nevyprávěl o Erikovi. Byla to jen krásná shoda náhod.

Budeme-li věřit v Anděla Hudby, neznamená to nutně, že věříme ve Fantoma Opery. Nepotvrdíme existenci fantomovu, stejně jako si nikdy nebudeme jisti, existuje-li nějaký Anděl Hudby. Ovšem víra je důležitá věc a všichni v něco věříme. Zeptáte-li se někoho, v co věří, nemusíte se nutně ptát na náboženství či upíry a vlkodlaky.

Věříme v sebe. Věříme ve své přátelé. Věříme ve svoji rodinu. Věříme v lásku, odpuštění... Protože to existuje vždy, v každé době, v každém náboženství. Vždy bude osobnost svého já, vždy bude pro každého na světě alespoň jeden přítel a nikdy, nikdy nejsme na světě úplně sami, i když někdy máme pocit, že zde není o co stát.

Někdy nám ublíží všichni, kterým jsme věřili. Přátelé se od nás odvrátí, životní láska odejde, rodina umře a nám se zdá, že ztrácíme i sami sebe. Řekneme si tedy, co nám zbývá na tomhle krutém světě? Proč tu ještě jsme? Ale víra nikdy neumírá, stejně jako pravá láska. Love never dies.

Ahoj,

je zde první, ale velice, velice krátká kapitolka této povídky. Angelica se zamilovala.

Ahoj,

rozhodla jsem se, že pro vás napíši další krátkou báseň, tentokrát je to pohled na Erikovu nešťastnou lásku, vyprávěnou hrací skříňkou...

Téma, které tu často není - vyprávění neživého předmětu - ale myslím, že to je zajímavý námět. Snad to nezkazím. ;)

Ahoj,

rozhodla jsem se napsat povídku o někom, o kom si myslím, že toho moc není. Na druhou stranu mám pocit, že si tím šplhnu u raoulofilek.

Nevšímejte si Patricka Wilsona v perexu, každý si představí toho Raoula, kterého má nejraději... :)

Název povídky v překladu znamená V očích lze slyšet moře a začíná Raoulovo cestou kolem světa, o které je krátká zmínka (jedna, dvě věty) v knižní předloze.

Snad se vám bude příběh líbit.

Christina

Ahoj,

venku mrzne, až praští, alespoň tady v Plzni, je sníh a lidé se můžou jít klouzat - a to doslova - na chodníky. Ani mně se ven do té zimy příliš nechce, ale jsou chvíle, kdy prostě ven musíme, takže jsem dneska vyrazila do knihovny, abych vrátila knihu Záhada žlutého pokoje od Gastona Lerouxe do knihovny.

Tuto knihu, ptáte-li se, jsem opět objevila díky B-Jane, která, ano, hádáte správně, o ní psala na svém blogu. To ale nebyl jediný důvod, proč jsem dneska opustila vyhřátý byt a šla se potloukat sněhem.

Společně s Vánocemi totiž přichází i jistá "povinnost", to jest dávat si dárky, takže jsem vyrazila na vánoční trhy, abych něco hezkého pořídila pro lidi, na kterých mi záleží. Ne, že bych měla peněz na rozhazování, ale tohle rozhazování není a je dobře udělat radost těm, které milujeme... Máme je rádi a vážíme si jich.

Proto je tady jedna věc, přesněji jeden dotaz, žádost pro B-Jane: Barbaro, byla bys, prosím, tak hodná a napsala mi na Skypu svoji adresu, abych i Tobě mohla něco malého + dopis poslat? :) Není správné, aby někdo tak skvělý, jako ty, zůstal ode mne neobdarován. Musela bych se za sebe stydět...

Ahoj,

mám pro vás takovou krátkou básničku... Mnohdy píšu bezmyšlenkovitě, nezajímám se dlouho o jedno dílko, snažím se však, aby se alespoň trochu rýmovalo a mělo v sobě jistý cit.

Doufám, že se vám to bude líbit, alespoň tak, jako se to líbí mně... Budu v komentářích samozřejmě ráda nejen za pochvalu, ale i za kritiku, protože i tu správný umělec potřebuje, aby se posunul ve svém tvoření o krok dál.

Hodnoťte proto moji tvorbu, máte totiž co hodnotit! První básěń, jež na tomto blogu zveřejním, je báseň jak jinak, než o Erikovi. Je o jeho myšlenkách, o jeho uvažování ohledně toho, zda je schopen milovati, či spíše, zaslouží-li si, aby byl někým milován...

Ahoj,

můj první článek, kterého se na tomto blogu dočkáte, je zároveń hodnocením (recenzí, říkejte tomu, jak chcete) na knihu Fantom: Amor Numquam Moritur od české autorky Zdeňky Chaney, kterou jsme pod přezdívkou Chaney mohli znát i z diskuze na Lide.cz na téma Fantom Opery.

Ke knize jsem se dostala přes blog mé internetové kamarádky B-Jane, jejíž blog najdete zde: http://barbarajane.blog.cz/. Řeknu-li pár slov o tomto blogu a o jeho autorce, nutno poznamenat, že se jedná o skvělou holčinu (mluvím o Barbaře) a její blog má, dle mého, úroveň.

Nevyrovnám se jí, stejně jako se nikdy nevyrovnám "zesnulému" blogu Pandory a Delily (http://achetaton.blog.cz/), ale doufám vskrytu, že budu alespoň z poloviny tak dobrou blogerkou, jako je Barbara a jakými byly Pan a Del, dokud jejich blog neupadl v zapomnění a dokud nezačal žít jen v srdcích a vzpomínkách zasloužilých fantomaček a Erika, který by si tam jistě rovněž rád početl, kdybychom se portli do jeho doby a přinesli mu počítač. :) I když představa Fantoma Opery, který místo u varhan sedí u notebooku a komentuje Soumrak nad Vltavou, úžasnou kapitolovku od Pan a Del, je docela fajn, i když nereálná a vzhledem k němu snad i vtipná.

Tento blog však, přesto že je určen Erikovi, nebude sledovat on, ale vy, proto doufám, že budete spokojeni.

A teď už k hodnocení, protože jen na tenhle perex bych mohla udělat samostatný článek...