
Ahoj,
omlouvám se, jsou dny, kdy jsem sem nic nenapsala a nutno říci, že mě tento blog, byť je nový, udržuje při životě. Bez něj se cítím podivně ztracena. Asi prostě nejsem stavěna na to, abych byla sama bez prostoru, kde můžu vyjevit jiným své myšlenky. Myslím si, že tohle je mojí ochranou. Být tady a moci své myšlenky sdělit vám. :)
Zvláštní, jak dobře mi je, když mám alespoň vzdálený pocit, že mi nikdo neřekne, že myslím na blbosti. Tady... Ti, co čtou mé články, ti, co chodí na můj blog, tu jsou buď proto, že je požádám, nebo proto, že mne mají rádi, nebo proto, že stejně jako já, i oni sdílejí moji víru v Anděla Hudby a vše s ním spojené. Když jsme u toho Anděla Hudby... Chtěla bych říci, že to nemusí být pro všechny jen Erik. Vždyť to tak ani původně myšleno nebylo. Starý Daaé přeci nevyprávěl o Erikovi. Byla to jen krásná shoda náhod.
Budeme-li věřit v Anděla Hudby, neznamená to nutně, že věříme ve Fantoma Opery. Nepotvrdíme existenci fantomovu, stejně jako si nikdy nebudeme jisti, existuje-li nějaký Anděl Hudby. Ovšem víra je důležitá věc a všichni v něco věříme. Zeptáte-li se někoho, v co věří, nemusíte se nutně ptát na náboženství či upíry a vlkodlaky.
Věříme v sebe. Věříme ve své přátelé. Věříme ve svoji rodinu. Věříme v lásku, odpuštění... Protože to existuje vždy, v každé době, v každém náboženství. Vždy bude osobnost svého já, vždy bude pro každého na světě alespoň jeden přítel a nikdy, nikdy nejsme na světě úplně sami, i když někdy máme pocit, že zde není o co stát.
Někdy nám ublíží všichni, kterým jsme věřili. Přátelé se od nás odvrátí, životní láska odejde, rodina umře a nám se zdá, že ztrácíme i sami sebe. Řekneme si tedy, co nám zbývá na tomhle krutém světě? Proč tu ještě jsme? Ale víra nikdy neumírá, stejně jako pravá láska. Love never dies.