Víra, aneb Láska, která nikdy neumírá

16. prosince 2012 v 22:00 | ChristinaD |  Co si myslím o...
Ahoj,
omlouvám se, jsou dny, kdy jsem sem nic nenapsala a nutno říci, že mě tento blog, byť je nový, udržuje při životě. Bez něj se cítím podivně ztracena. Asi prostě nejsem stavěna na to, abych byla sama bez prostoru, kde můžu vyjevit jiným své myšlenky. Myslím si, že tohle je mojí ochranou. Být tady a moci své myšlenky sdělit vám. :)
Zvláštní, jak dobře mi je, když mám alespoň vzdálený pocit, že mi nikdo neřekne, že myslím na blbosti. Tady... Ti, co čtou mé články, ti, co chodí na můj blog, tu jsou buď proto, že je požádám, nebo proto, že mne mají rádi, nebo proto, že stejně jako já, i oni sdílejí moji víru v Anděla Hudby a vše s ním spojené. Když jsme u toho Anděla Hudby... Chtěla bych říci, že to nemusí být pro všechny jen Erik. Vždyť to tak ani původně myšleno nebylo. Starý Daaé přeci nevyprávěl o Erikovi. Byla to jen krásná shoda náhod.
Budeme-li věřit v Anděla Hudby, neznamená to nutně, že věříme ve Fantoma Opery. Nepotvrdíme existenci fantomovu, stejně jako si nikdy nebudeme jisti, existuje-li nějaký Anděl Hudby. Ovšem víra je důležitá věc a všichni v něco věříme. Zeptáte-li se někoho, v co věří, nemusíte se nutně ptát na náboženství či upíry a vlkodlaky.
Věříme v sebe. Věříme ve své přátelé. Věříme ve svoji rodinu. Věříme v lásku, odpuštění... Protože to existuje vždy, v každé době, v každém náboženství. Vždy bude osobnost svého já, vždy bude pro každého na světě alespoň jeden přítel a nikdy, nikdy nejsme na světě úplně sami, i když někdy máme pocit, že zde není o co stát.
Někdy nám ublíží všichni, kterým jsme věřili. Přátelé se od nás odvrátí, životní láska odejde, rodina umře a nám se zdá, že ztrácíme i sami sebe. Řekneme si tedy, co nám zbývá na tomhle krutém světě? Proč tu ještě jsme? Ale víra nikdy neumírá, stejně jako pravá láska. Love never dies.


Krásný název, název plný pravdy - a víry. Víry v lásku, protože ta je, jako jedna z mála věcí, věčná. Věčná navždy, ať je to láska k čemukoli, ke komukoli, s kýmkoli. A vždy v něco věříme. Všichni věříme. Víra umírá jako poslední, zatímco láska neumírá nikdy.
Co se nám tedy snaží říci příběh Erikův? Jeho nešťastná láska a smrt kdesi ve tmě? Ano, většinou si při Erikově příběhu vzpomeneme jen na toto. Znetvořená tvář, lidé, co ho týrali v kleci, matka, která se od něj odvracela, lidé, co ho chtěli zabít, žena, jež mu zlomila srdce... A smrt. Zapomínáme však na darogu, na Peršana. Na člověka, který dokázal pohlédnout za závoj krutosti a ohavnosti a který byl schopen najít ve zrůdě nejlepšího přítele.
A Erik, ač si to nikdy nechtěl připustit, našel nejlepšího přítele v Peršanovi. Je zde tedy víra v přátele, o níž jsem již mluvila. Muž, který zdánlivě nemá proč žít, má přeci jen něco, čeho si může vážit. Má nejlepšího přítele, který mu naslouchá až do samotného konce. Třebaže ho někdy Erikova krutost děsila, snažil se vždy vidět v Erikovi to, co je na něm dobré. Jeho srdce, o něm Gaston Leroux řekl, že by "do sebe mohlo pojmouti celý svět, ale nakonec se muselo spokojiti se sklepením".
Vzpomeňme si společně na víru, neboť jen ta nám dává vůli žít, dává nám další víru - v život. A život je vše. Život je láska, která nikdy neumírá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťa Cullen Vašutová Peťa Cullen Vašutová | 16. prosince 2012 v 22:10 | Reagovat

Dneska ode mě žádný delší koment nečekej mám něco málo poito, však víš. :D  :D Článek je super. :-)  :-)  :-) Vystihla si to. Každý má své myšlenky a své radosti. :) Nenutíš mě. Mám tě ráda. :) Nic není na tom špatného, že máš ráda Fantoma opery. ;)

2 Muffy Muffy | 16. prosince 2012 v 22:13 | Reagovat

Krásný článek.. a hlavně pravdivý.. občas mám vážně pocit že je svět na nic.. ale proč potom žijeme?.. Kvůli jakému záměru žijeme.. když na nás přátelé kašlou... rodina křičí... tohle je otázka kterou si pokládám již od malinka.. hmm.. je hezké se občas nad takovými tématy zamyslet... :) Vážně zlato.. krásný článek :) ;)

3 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 18. prosince 2012 v 19:58 | Reagovat

Myslím, že hlavní problém je v tom, že to dobré pokládáme za samozřejmé, proto to přehlížíme automaticky se nám zdá výraznější to špatné. Ale člověk by si měl uvědomit, kolik štěstí nás potkává každý den - štěstí, že žijeme, štěstí, že žijeme tam, kde žijeme, štěstí, že nejsem úplně sami, štěstí, že máme něco, co nám dělá radost... když si tohle člověk uvědomí, dojde mu, že svět je to nejlepší místo pro život.

4 ChristinaD ChristinaD | E-mail | Web | 18. prosince 2012 v 20:01 | Reagovat

[3]: Děkuji ti, Bar. Tvé názory si čtu opravdu ráda, jsou velice rozumné.

5 Didi Didi | 4. ledna 2013 v 23:41 | Reagovat

Krásná slova, opravdu velmi krásná slova. Problém dnešních lidí je, že kvůli zevnějšku si nevšímají krásy srdce. Ať už Erik byl či nebyl .. to nikdo z nás nemůže dokázat, ovšem jak píšeš můžeme v něj věřit a uchovat ho v našich srdcích a tak bude i nadále živ.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama