Svobodný v Zemi strachu - Děvčátko s květinami

29. ledna 2013 v 18:05 | ChristinaD |  Svobodný v Zemi strachu
Ahoj,
po delší pauze vám přináším další kapitolu povídky o Erikovi. Mysleli jste si, že se k té povídce už nevrátím, že? :)
To bych neudělala vám ani sobě! :)
A co se vlastně v této kapitole stane? Erik se vydává do nitra Anglie, chodí nazdař Bůh, dokud se neoctne ve městě. Neví, o jaké město se jedná, jde mu jen o to, aby mu konečně bylo teplo. Znovu také nahlédneme do Erikových zápisků a dozvíme se více o jeho minulosti.

Děvčátko s květinami



Nad město se pomalu snášela milosrdná noc, když chlapec, unaven dlouhou cestou lesem, dorazil k lidským obydlím. Venku byl již málokdo. Erikovi vždy samota vyhovovala, ale nyní opravdu potřeboval lidskou pomoc. Měl hlad, téměř nesnesitelnou žízeň, trpěl silnou únavou a navíc měl strach, že po něm vztahuje spáry nemoc.
Chvěl se zimou a zuby drkotal o sebe, když se postavil uprostřed náměstí a pozoroval tiše děvčátko, snad ještě mladší, než byl on sám, jak prodává posledním kolemjdoucím své květiny. Když viděla, že už nikdo nepřijde, uklidila zbylé květy společně s pěnězi do košíčku a chtěla se vydat domů, když si všimla chlapce v bílé masce, který stál několik metrů od ní.
Upřela na něj své světlé oči a uvažovala. Ten chlapec vypadá zuboženě. Je tak hubený! Div, že ještě vůbec žije... A proč má tu podivnou masku? Je děsivá... A je tak maličký... Ale má tak pěkné oči, plné podivné síly, odhodlání... A strachu. Bojí se snad jí? Ne... zdá se, že ten strach je z minulosti. Musí se člověk bát své minulosti? Může ještě minulost někomu ublížit?
Chlapec nepromluvil ani slovo, ani když se na něj děvčátko dívalo, aniž by cokoliv řeklo.
Potom ta plavovlasá holčička přistoupila k Erikovi blíž.
"Dobrý večer," řekla.
Podle toho hlasu byla určitě ještě dítě, ale chlapec v té tmě nedokázal posoudit, jak je dívka asi stará. Snad je o rok, o dva mladší než on. Rozhodně nebude starší.
Erik se před překvapeným děvčátkem způsobně uklonil.
"Dobrý večer, slečno," řekl sekanou angličtinou, dobře si vědom toho, jak se Angličané dívají na Francouze - nechtěl tu holčičku odehnat.
"Nebudeš zdejší," řekla dívka, "jmenuji se Susanne. Já... nechci být vlezlá, ale zdá se, že je ti zima... Pojď se mnou, maminka ti jistě uvaří trochu teplého čaje! Mohl bys zůstat i na noc, určitě to rodičům nebude vadit... tady bys přeci zmrznul!"
Chlapec potlačoval nutkání odmítnout, konec konců věděl, jak se k němu lidé chovají... Nechtěl být na obtíž někomu, kdo o něm nic neví. Nechtěl být nikomu na obtíž. Byla mu však opravdu velká zima a proto hlad a chlad zvítězili a on přikývl, jako že dívčin návrh přijímá.
"Já jsem Erik," řekl stroze a připojil se k dívce, která se společně s ním vydala ke svému domovu.


Domek byl skromný, ale útulný a teplý. Rodiče malé Susanne přijali Erika velice vlídně, snažili se ani na jeho masku se nedívat, ve strachu, aby se snad ten slušně vychovaný chlapec neurazil.
Charlotte, matka děvčátka, udělala Erikovi teplý čaj a nabídli mu i polévku. Chlapec poděkoval, pojedl, popil a hned mu bylo o něco lépe. Strachu z nemoci se však nezbavil. Nevěděl ani, co by mu mohlo být. Cítil, že je mu trochu nevolno. Nejdříve to vše přisuzoval pouze nastuzení, potom pomyslel na tuhé psí maso. Ani jedno z toho mu však nedávalo smysl.
Maso opekl na ohni, nemělo by být nijak závadné. A nastuzení se neprojevuje protáčením žaludku.
Brzy proto odešel do podkroví, kde mu byl nabízen nocleh. Nikým a ničím nerušen Erik ulehl a přikryl se teplou pokrývkou. Byl to dlouhý, těžký den.

Den druhý, 7. června, deset hodin večer
Zvláštní, jak snadno se mi posuzují změny, znám-li více pohledů. Zde, v domě Susanne, která mne tak vlídně přijala, je vše jiné, než jak si to pamatuji z domova. Ovšem, i tam byla teplá postel i jídlo, ale přistup těchto lidí je ke mně jiný, než jsem doposud zažil. Nevím, zda to přisuzovat tomu, že neví, s kým mají tu čest, nebo tím, že jsou to Angličané, ale vyhovují mi.
Proto mě nejvíce udivuje něco jiného - i když to doma nebylo pro mne nejlepší, domov mi chybí. Chybí mi matka, která mne nenáviděla. Mám takový neblahý pocit, že jsem nepoučitelný.

Vzpomínky na domov mne drží při životě, a to doslova. Jen díky vzpomínce na matčiny oči jsem našel cestu až do města. Přesto, že ke mne necítila žádné kladné city, nemám pocit, že by si přála, abych byl nešťastný. Bála se mne a po většinu dne se zamykala v ložnici, abych k ní nemohl, ale nemyslím si, že by mi chtěla ubližovat.
Nikdy mne neuhodila, jen se mnou nikdy nemluvila a nikdy se na mne ani nepodívala. Nikdy mi ani nečetla před spaním knihu. Nic... Jako by se snažila zapomenout na to, že existuji. Tady je to jiné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TeSs TeSs | Web | 29. ledna 2013 v 18:18 | Reagovat

Krásnáá povídka :)) Těším se na další díl ;))

2 polar-bear polar-bear | Web | 29. ledna 2013 v 18:20 | Reagovat

MOc se ti to povedlo, pěkný blog, jen tak dál! :)

3 Muffy Muffy | 29. ledna 2013 v 18:22 | Reagovat

Jů ... je to roztomilá kapitola... ale že jsou na něj hodní... myslím si že se to otočí... :/ :( Jinak... piš rychle další!! ;)

4 Katherine Katherine | 29. ledna 2013 v 20:01 | Reagovat

Úchvatná povídka. Zaujalo mě i to, že tvá povídka se odehrává v Anglii, kterou zbožňuji. :-)Těším se na další díl. ;-)

5 Didi Didi | Web | 5. února 2013 v 21:49 | Reagovat

Konečně jsem se dočkala dalšího pokračování :D máš pravdu, už jsem ani nedoufala, že bude další díl. Ale jsem ráda, žes napsala další :D moc děkuji a opět musím říct, že je to krása.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama