Love Of Eternal Death - 1. kapitola

9. února 2013 v 17:36 | ChristinaD |  Povídky a jiná tvorba
Ahoj,
protože je tohle můj jediný funkční blog, který nyní mám, rozhodla jsem se sem v případě publikace svých povídek zveřejňovat nejen ty fantomovské. proto sem přidávám první kapitolu mé povídky, která je inspirována něčím, co 99% návštěvníků mého blogu jistě zná - Upířími deníky.

Ptáte-li se, kdy bude další kapitola Svobodného, tak jsem teď naprosto bez nápadů, ale v průběhu následujících 14 dní jistě novou kapitolu dodám.


1. kapitola - Grill

Klaus seděl v Grillu u baru a popíjel whisky, zatímco pozoroval Caroline, která si ho ani nevšimla - nebo si ho nechtěla všimnout. Pousmál se, dopil rychle svůj alkohol a objednal si u barmana dvě sklenky růžového vína. Bylo právě tak jemné a sladké jako Caroline Forbesová.
S vínem přistoupil k ní a jednu sklenku položil před ní.
"Jedna sklenka vína pro princeznu - na účet Původního," řekl s úšklebkem a přisedl si. "Mohu doufat, že si se mnou připiješ, Caroline?"
"Doufat můžeš v cokoli," řekla, aniž by na něj pohlédla. "Ale předpokládám správně, že stejně nemám na vybranou?" Konečně mu pohlédla do očí, očekávající odpověď.
Pobaveně se usmál a se slovy "byl bych vážně rád, kdybys mi dala šanci ukázat ti, že nejsem jen ten zlý Původní" pozvedl svoji sklenku.
Podívala se na něj, aniž by se druhé skleničky jen dotkla, dala si neposedný pramen vlasů za ucho a pohlédla mu do jeho tmavých očí.
"Můžu ti to vůbec věřit?" otázala se.
"Co?"
"Že nemáš v úmyslu mi podkopnout nohy," odpověděla vážně.
"Jsi dost silná na to, abys mi dala facku."
"A ty dost na to, abys mě na oplátku zabil."
"Věř mi."
"Ani náhodou."
I přesto si s ním přiťukla a s úsměvem se napila. Dívali se na sebe, aniž by pronesli jediné slovo. Jen pili. Víno ze sklenek rychle mizelo, v tuto chvíli mezi nimi nebyly žádné spory. Ta chvíle byla nádherná a ani on, ani ona ji nechtěli pokazit. Potom jí přišlo něco na mysl - zrovna ve chvíli, kdy se jejich rty spojily. Tyler. Prudce se od něj odtáhla.
"Klausi!" tiše ho okřikla. "Já… nemůžu."
Pohlédl na ní, nebyl ale ani zmatený, ani rozčilený, ani neměl v úmyslu ji nutit k tomu, aby udělala to, co po ní bude chtít on. Vypadal, jako by to všechno chápal, vlastně se skoro zdálo, že jí čte myšlenky, i když oba věděli, že tohle není možné. Ale… zdálo se, že jí prostě tolik rozumí, že z její tváře vyčte všechno na světě.
"On nás tu neuvidí, Caroline," řekl s úsměvem a pohladil ji po tváři, ale ona s sebou ucukla a odstrčila jeho ruku.
"Není to jen kvůli němu, Klausi. Je to proto, že…" slova se jí zasekla v krku, ale on rychle její větu dokončil po svém.
"… Protože mne nemiluješ," řekl bez nejmenšího zaváhání.
"To jsem zrovna říct nechtěla," zamumlala, "jen… prostě ti nedokážu odpustit to všechno, co jsi mně a mým přátelům udělal. Nedokážu být s někým, kdo nám všem podráží nohy."
Povzdychl si. Dobře věděl, že udělal spoustu věcí, kterými ji zranil… Nemohl ale jinak. Bylo to důležité pro jeho přežití. Přežití… Život se dá přežívat. Ale je tohle život? Dá se říkat život tomu, když žijeme z toho, že ničíme druhé?
Mlčela a dívala se na něj. Věděla dobře, že teď by měl mluvit on. Jenže on nemluvil. Díval se střídavě na ni a střídavě sklápěl zrak, jako by vůbec nevěděl, co se na něco takového dá odpovědět.
Svým způsobem mu rozuměla. Musí to být otravné, každému jen ubližovat. A když chce někdo vědět pravdu, tak je pro takového snoba až moc jednoduché říct: "Prostě jsem hajzl." Tohle by Klause vážně muselo hrozně ponížit. Proto to nikdy neřekne.
To je důvod, proč byla tak hrozně překvapená, když to řekl. Neřekl to přímo takhle, ale řekl to.
"Vím to, Caroline…" zašeptal teď téměř neslyšně. "Udělal jsem snad miliardu věcí, které tě musely vážně naštvat - a nejméně šedesát procent ti muselo i ublížit. Zabíjel jsem ty, které jsi měla ráda a ubližuji tvým přátelům. Teď prosím o odpuštění a dobře si uvědomuji, že je to něco, na co nemám žádné právo. Jsem blbec a vím to, Caroline. Jenže jako ten největší blbec… si zoufale přeji, abych dostal šanci. Abych dostal šanci od tebe."
Řekl to tak zoufale, že jí ta slova úplně vzala dech. Nevěděla, co mu má říct… Nevěděla, co má dělat, jak se má pohnout. Jako by i zapomněla, jak se otevírají ústa. Potom si uvědomila, že se jí oči plní slzami.
Byl k ní upřímný… A tu upřímnost nedokázala přehlédnout. Ještě před deseti minutami se na něj zlobila - měla chuť křičet, zbít ho, utéct. Teď dokázala pouze plakat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Camilla Camilla | E-mail | Web | 9. února 2013 v 17:56 | Reagovat

Upíří deníky jsem ještě nečetla, chystám se.
Zajímavá povídka. Je dobrý, že na svůj blog přidáváš i jiné žánry ;)
Těším se na pokračování ♥♥♥

2 ChristinaD ChristinaD | E-mail | Web | 9. února 2013 v 17:57 | Reagovat

[1]: Děkuji ti moc. :)

3 Péťa Vašutová Péťa Vašutová | 10. února 2013 v 19:43 | Reagovat

Páni!!!! :O Tak to bylo vážně povedené! :) Hodí se k sobě!!! :) Chci ať jsou spolu takže piš dál, jasné? :) Moc se mi to líbilo!!!! :-)  :-)  :-)  :-) Jsem ráda, že si zas začla psát!!! :) Je to vážně fajn!!! :) Budu se těšit na další. ;)

4 ChristinaD ChristinaD | E-mail | Web | 10. února 2013 v 19:45 | Reagovat

[3]: Děkuji moc! :) Tvé komentáře vždy potěší... :)

5 Didi Didi | Web | 10. února 2013 v 22:09 | Reagovat

Bože ty dokážeš člověka dojmout :D. Ne opravdu moc krásné a vyvedené.

6 Muffy Muffy | 11. února 2013 v 15:05 | Reagovat

ÁÁ KLAUS!! Jdu zvracet.. :D

*O 10 minut později*

Takže.. Povídka moc hezká.. jen se mi zdá že to tam Klaus kazí.. ale to není tvá chyba! :D Je to jen a jen jeho chyba! :D

Píšeš krásně.. :)) Moc ti tvůj talent závidím :)

7 Adele. ▲ Adele. ▲ | Web | 11. února 2013 v 16:37 | Reagovat

Povídka je hezká, ikdyž je moc nemusím.. :) Jen tak dál.. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama