Vzpomínky

1. února 2013 v 23:43 | ChristinaD |  Jiné kecy
Ahoj,
jo, asi na to prostě nikdy nezapomenu a vždycky se mi to bude vracet... Byla to velká chyba, i když jsem díky té chybě poznala perfektního člověka... A pravou tvář někoho, o kom jsem si myslela, že je má kamarádka...
Asi ani nevíte, o čem se tu zmiňuji, co? :) Nu což, řeknu vám to... :)

Pojďte se to dozvědět, rozhrnujeme oponu...


Červen, rok 2012
Už jste se někdy cítili mizerně kvůli tomu, že vám vychází dvě nedostatečné na vysvědčení ve druháku na střední škole, i když to ještě ani nebylo potvrzené? Už vás někdy trápilo tolik věcí i doma, že jste chtěli spáchat sebevraždu? A psali jste někdy dopis na rozloučenou?
Já tohle udělala. A právě ten dopis, který byl pro mého přítele, který byl v té době v Americe a má nejlepší kamarádka mu ho měla přetlumočit, až budu mrtvá, mi vlastně zachránil život.
Když kamarádka ten dopis viděla, tolik se vyděsila, že běžela za naší třídní (ano, bylo to ještě dopoledne ve škole) a ta mne odvedla za školní psycholožkou. Bohužel, na tohle byla i ona krátká, zavolali si mojí maminku a přikázali jí, aby mne odvedla na psychiatrickou kliniku, kde si mne samozřejmě nechali.

A právě na tohle období, i když to byly jen tři týdny, nikdy v životě nezapomenu. Bude to asi znít divně, ale zažila jsem tam nejkrásnější období svého života.
Nevěřili byste, jak moc si člověk v nemocnici odpočine! Zdánlivě tam nemá žádné problémy... A navíc jsem tam nebyla sama, bylo tam víc dětí (v té době mi ještě nebylo osmnáct, proto jsem byla na dětském oddělení psychiatrie), mezi kterými jsem si našla skvělé přátelé. Napsala jsem tam jednu svoji povídku, kamarádka Marcelka mne kreslila a já jí radila v jejích kresbách... Dokonce mne téměř každodenně navštěvoval mladík, se kterým jsme se po mém návratu z nemocnice bohužel velice odcizili a vůbec se již nevídáme, ale v těch chvílích na psychiatrii mi byl velkou oporou... Jak jsem zmińovala, navštěvoval mne každý den a i když nedělal nic zajímavého, jen jsme spolu mluvili a ve spolku všech dětí hráli karty, abychom se všichni trochu rozptýlili, úžasně mi zvedal náladu.
Snad je to bláznovství, ale ke štěstí mi stačilo, kdykoli se na mne usmál, objal mne nebo mne pohladil po vlasech. Okamžitě jsem věděla, že nejsem sama a že je tu můj nejlepší kamarád pro mne. Nosil mi knihy, abych se tam necítila tak opuštěná, předčítal mi povídku, kterou jsem sama napsala a byl schopen tam pro mne udělat všechno na světě.
Ovšem to tam nebylo jen dobré... přišla mne navštívit má spolužačka ze ZŠ - společně s naší společnou kamarádkou. Po té události, kterou tam předvedla, jsem s ní já ani ta spolužačka, co ji s sebou přivedla, už ani moc nepromluvily. Vždycky byla trochu výbušná a paličatá. Nedokázala přijmout názory jiných, neuměla jiné vyslechnout. Chtěla jsem jí všechno vysvětlit. Chtěla jsem jí vysvětlit, proč jsem se chtěla zabít... Ale nechtěla mne poslouchat. Obviňovala mne - že jsem slabá. Že se na sebe jen snažím poutat pozornost. Že jsem zbabělec.
A potom na mne ještě ke všemu začala docela hnusně křičet. Nechtěla jsem jí dát možnost k tomu mne více ponižovat tím, že se před ní rozbrečím, takže co jiného jsem měla dělat, než že jsem je obě vyhnala?
Jasně, že mne to potom mrzelo, ale jiná možnost prostě nebyla a já nyní své reakce na Terezu ani nelituji. Udělala jsem, co bylo správné. Udělala jsem, co bylo správné pro mne. Alespoň v tu chvíli.

Je to už všechno pryč, ale jak jsem již psala, nikdy na to nedokážu zapomenout. Přesto, že ještě pořád beru antidepresiva, cítím se mnohem lépe.
Málokomu se se svými vzpomínkami můžu svěřit... Ale blog.cz je od toho - svěřovat se. :)


P. S. Děkuji všem, kteří stáli při mně, když jsem je nejvíce potřebovala. A Máří, děkuji za ty každodenní hodinové telefonáty, hrozně moc mi pomáhaly.
Omlouvám se za to, že jsem se po návratu tak změnila... A že náš vztah už není tak důvěrně přátelský, jako byl předtím. Miluji tě. :*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Julie Julie | Web | 3. února 2013 v 10:46 | Reagovat

Páni chudinko... :(( Tohle jsem o tobě nevěděla.. avšak.. já nevím spousty věcí.. Je to nádherně, božsky, hustodémonskykrutopřísně napsané :))

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 6. února 2013 v 22:44 | Reagovat

Článek jsem četla už před časem, ale abych pravdu řekla, člověk tak nějak neví, co napsat. Jsem toho názoru, že všechno, co nás v životě potká, je tu proto, aby nás to posunulo dál - a špatné věci nás "zlepšují" víc než ty dobré. Každý utrží v životě nějaké šrámy, je jen na nás, abychom z nich uměli čerpat to dobré. Tak jako tak je pravda, že tohle je vážně extrémní situace a já doufám, že už jsi na tom mnohem líp.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama