Deprese (téma týdne)

9. března 2013 v 22:18 | ChristinaD
Ahoj,
téma týdne je deprese a protože sama dobře vím, jaké to je, propadnout depresi, rozhodla jsem se, že článek na toto téma napíšu.
Mé deprese byly jeden čas opravdu hrozné a jak jsem se zmiňovala ve starším článku na svém blogu, cítila jsem se dokonce tak bídně, že jsem chtěla i spáchat sebevraždu. Díky tomu, že jsem se o to opravdu pokusila, jsem skončila na psychiatrické klinice a dosud beru antidepresiva, aby byla alespoň částeční jistota, že nezkusím podobnou akci znovu.
Vím, že tohle už jsem na svém blogu psala, ale seznámím vás (kvůli tématu článku) s touto zkušeností znovu. Vše začalo tím, že můj otec je silný cholerik, často propadá nevídanému vzteku, ve kterém mne dokáže i zbít. Když mu lékaři našli podezření na nádor na mozku, jeho psychický stav se ještě zhoršil a já o něj měla strach. Protože jsem měla otce neustále v hlavě před očima, nedokázala jsem se soustředit vůbec na nic jiného, ani na školu, ale hodně se mi zhoršil školní prospěch. Když mi hrozila nedostatečná ze tří předmětů, věděla jsem, že by bylo doma velké peklo - a další takové velké rozčílení by mého otce mohlo zabít.
Věděla jsem, že jestli si mám vybrat, zda zemřu já, nebo můj táta, raději to budu já. Nesnesla bych pomyšlení, že můj otec, kterého nade vše miluji, umře mojí vinou...
A tak jsem se rozhodla. Věděla jsem, že až přijdu domů, rodiče budou pryč a já si budu moci vzít nějaké prášky. Hodně moc prášků. Předávkuji se. Udělala jsem ale to, že jsem se se svým plánem svěřila kamarádce, které jsem řekla, aby předala dopis, který jsem napsala, mému příteli. Stálo v něm, že on za moji smrt nemůže, že si to nemá vyčítat.
Tak se vyděsila, že to řekla naší třídní učitelce. Vše se řešilo se školní psycholožkou, ale ta na to nestačila a tak zavolali do nemocnice psychiatrovi...


Odvezli mne do nemocnice a maminka mi tam přivezla věci. Podstoupila jsem vše od klidného rozhovoru s psychiatrem až po běžný odběr krve a moči a dostala jsem nemocniční pokoj. Byla jsem na dětské psychiatrii, protože mi v té době ještě nebylo 18 let, takže mojí útěchou byly alespoň barevná zvířata a květiny namalované na stěnách.
I když jsem na pokoji byla sama, oddělení nebylo prázdné. Ačkoli byly všechny děti mladší než já, všichni jsme tam byli ze stejného důvodu. Zvláštní, že i sedmiletý Jakub měl chuť se zabít... Nikdy jsme spolu nemluvili o důvodech, proč jsme to chtěli udělat, takže nevím nic o tom, proč se chtěl kdokoli, kdo tam byl, zabít.
Je ale děsivé, jak snadno lze propadnout tak hlubokým depresím, že nevidíme jiné východisko, než vše ukončit. Nutno říci, že to v té nemocnici nebylo zas tak špatné. Mezi dětmi jsem si našla skvělou kamarádku a dokonce jsem se tam i zamilovala (do zdravotního bratříčka, kterému jsme navíc ještě přáli k narozeninám). Měl krásný úsměv... A používal perfektní kolínskou, o které jsem básnila celé dny.
Jedna z těch dobrých chvilek tam. :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kristenmares kristenmares | E-mail | Web | 9. března 2013 v 23:18 | Reagovat

:-(

2 Míša :) Míša :) | 10. března 2013 v 20:16 | Reagovat

Smutný článek, ale je dobře že ses z toho dostala! :) Já naštěstí depresím moc nepropadám, spíš náhlé melancholické nálady, které ale po pár minutách přejdou.
Jinak hezky napsané.

3 ... ... | 13. března 2013 v 18:19 | Reagovat

To mi uz radsi ani nepripominej...chjo...vis jak moc jsem se tehdy bala? Rikala jsem si, proc...ale to je jedno, je to davno, ty vis, ze me to tehdy sebralo...ale i tak...aspon, ze uz jsi v poradku...
E.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama