Svobodný v Zemi strachu - Matka

19. března 2013 v 20:16 | ChristinaD |  Svobodný v Zemi strachu
Ahoj,
rozhodla jsem se napsat další kapitolu Svobodného, protože čím déle to budu protahovat, tím více čtenářů budu ztrácet... a ani nevíte, jak moc by mne to mrzelo. Jsem ráda, když někdo nějaké mé příběhy čte, protože mi to psaní fakt dá docela práci... Jasně, baví mne to a píšu hlavně kvůli sobě a psala bych, i kdyby to nikdo nečetl, ale víte, vy jste takové mé nakopávací centrum. Kdyby nebylo vás a vašich komentářů, bude mi trvat nějaké malá kapitolovka klidně přes tři roky, protože by mne nikdo neprosil, abych pokračovala, protože je zvědavý, jak to bude pokračovat... A když tohle nikdo nedělá, tak potom nemá smysl to psát a nutit lidi, aby si to přečetli, protože to potom od vás ani není upřímné... Když to vezmu kolem a kolem, vím jen o dvou věrných čtenářkách (jestli se ale pletu, napište mi to a já budu ráda :)), kterými jsou Didi a Muffi, jinak vážně nevím.
Lhala bych, kdybych řekla, že bych nebyla radši za větší množství čtenářů, ale jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej, takže jsem ráda za ty čtenářky, které mám... A je to právě Muff, kvůli které píšu Svobodného tak ráda. Muff je totiž skvělá kamarádka, která pro mne opravdu hodně znamená... Ani nevím, jestli to ona tuší... Ale doufám, že ano. Mám tě ráda, Muff.

A teď konečně: o čem že bude tahle kapitola Svobodného? V minulé kapitole jsme opustili Erika v parku, kde usnul a třásl se zimou. Doufal ve smrt, ale znáte mne, já ho umřít nenechám. Znovu pohlédneme do Erikovy minulosti, která je zároveň Erikovo snem. Bude to o Erikově matce...


Světlo svíce ozářilo bledou, trochu vrásčitou tvář ženy, která stála na břehu moře a pozorovala obzor, jako by doufala, že v něm spatří malý člun, na kterém bude plout její syn. Jako by doufala, že se vrátí. Děsila ji představa, že jí její zrůdný syn schází. Chyběl jí, protože aniž by si to uvědomovala, milovala ho. Přesto, že byl netvorem, až děsivě jí připomínal jeho otce. I on byl stejně geniálně nadaný na umění, ale Erik ji děsil tím andělským hlasem. Nikdy nepřestala vzpomínat...

Přivedla jsem Erika k černo červeným stanům. Přišlo mi to jako jediná přijatelná možnost - nedokázala jsem se pořád rozhodnout, jestli je můj syn anděl nebo ďábel. Podle všeho to bylo ďáblovo dítě, všichni to říkali, celé město to říkalo, i když otec Giusseppe byl jiného názoru. Tvrdil, že to dítě je jedinečné, že bych ho měla až do smrti vychovávat a být za něj Pánu vděčná.
A zdálo se, že i když jsem si Erika ze strachu téměř nevšímala, vzhlížel ke mně očima plnýma lásky. Jako by vůbec nerozuměl tomu, jak moc se ho bojím - i když jsem celou dobu věděla, že rozumí spoustu věcem, o kterých já neměla ani potuchy.
Z jednoho ze stanů vyšel cikán s tmavým vousem. Představil se mi jako Joseph.
"Tak nám ho vedete," řekl mi a podíval se na mého syna. "Ano, za tu cenu to stálo. Ale je hrozně vyhublý. Určitě víte, že přežije?"
"Říkala jsem mu," začala jsem ve strachu, aby si koupi nerozmysleli, "že musí víc jíst, ale on toho nikdy moc nesnědl. Ale věřte mi, pane, vydrží hodně! Klidně i několik dní bez jídla! On bude jen šťastný, že nemusí jíst... Nenávidí, když musí jíst." To, co jsem říkala, byla pravda. Erik ze všeho nejvíce nenáviděl jídlo.

Když jsem o nějakou dobu později odcházela a občas se ohlédla, viděla jsem, jak je na Erika zlý a zachvátila mne nevysvětlitelná panika. Litovala jsem svého syna, bála jsem se o něj a na okamžik jsem v sobě potlačovala nutkání rozběhnout se tam zpátky, vzít Erika do náruče, políbit ho poprvé na to ohavné čelo a utišovat ho. Utišovat své nebohé dítě. Až teď jsem si uvědomila, že ničím jiným nikdy nebyl. Žádný ďábel, žádný anděl v pekelných plamenech. Byl to můj syn. Bylo to mé malé dítě a já ho prodala tyranům, u kterých jsem od začátku věděla, co udělají.
Nikdy si to neodpustím.

Ženě tekly po tvářích slzy, když si vzpomněla na tvář svého syna. Tu chvíli, kdy se naposledy ohlédla, si pamatovala dobře. On se také ohlédl. Podíval se jí do očí i přes dálku, která je od sebe dělila a ona pochopila něco strašného: on celou dobu věděl, co udělala, celou dobu věděl, co ho čeká a mlčel. V jeho očích nebyly žádné výčitky, žádný vztek ani nenávist k matce, která ho zradila. Bylo tam pochopení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TeSs TeSs | Web | 19. března 2013 v 20:23 | Reagovat

Tahle povídka je moje nejoblíbenější ;) Četla jsem všechny předešlé díly a vím, že se komentem budu zase opakovat, ale to jinak nejde. Moc se mi to líbí nemam slov a piš takhle dál a ráda si budu tvé povídky číst :-)

2 Verr^^ Verr^^ | Web | 19. března 2013 v 20:29 | Reagovat

Já jsem sice na tvém blogu poprvé a nikdy předtím jsem žádné tvoje povídky nečetla, ale musím uznat, že máš fakt talent. Máš to propracové a hezké :) . Opravdu se ti to povedlo, je super, že toto někdo dokáže :) .

3 Muff Muff | 19. března 2013 v 20:45 | Reagovat

Kočko moje, já tě taky miluju!! :* A povídka dokonalá.. ostatně, jako vždy.. *Usměje se a zatleská..* A rychle piš další, nenávidím to čekání xD

4 Didi Didi | Web | 19. března 2013 v 21:16 | Reagovat

Ahojky, po delší době sem sem opět jukla :D a musím pochválit za nový vzhled, ale především za ten textík v záhlaví :))
Nicméně ke Svobodnému, krátké, ale přesto krásné :), ačkoliv jako vždy smutné, ale jinak už to snad v jeho životě ani nejde, ale nechme se překvapit, kdo ví jak to nakonec dopadne :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama